Nemusím jen proto, že můžu. Jak si nastavit limity v době koronové

Mohl to být pohodový ten – pátek, v práci mám volno, děti ve školce, od půl třetí do sedmi online přednáška na vysoké škole. Přijde mi pozvánka do Outlooku – v pátek od jedné do tří je online vánoční večírek v práci. Jsem tam nová, zúčastním se, podpořím kolegy, kteří si dali práci s přípravou. Vždyť je to online! Super, stíhám. Accept.

A je tu pátek. Dopoledne pohoda. Opakuji si římské právo, manžel v poledne vyzvedává jedno dítě ve školce, druhé má školku až do půl čtvrté. Pohoda. Pouštím se do vaření, najdu brouky v mouce. To mě zdrží. Mám skluz. Půl jedné. Zatímco vařím, krájím, bežím se nalíčit (ať na kameře trochu vypadám), pobíhám v zástěře, chystám si večírkové šaty na postel. 12:45 přichází manžel s dítětem ze školky. 12:51 servíruji oběd. Zhltnu oběd, utíkám otevřít počítač.

Máme to přes Zoom nebo Teams? Kde mám ten link?! Mám to. Je to Zoom. Neumím si v Zoomu rozostřit pozadí. Tak rychle sundávám oblečení zavěšené na dveřích za mými zády. 12:59. Stíhám. Budu tam včas. Odhazuji zástěru, oblékám šaty, ale jen do půl těla – jsou úzké, na tepláky se nevlezou! Nevadí, je mě vidět jen po prsa.

Můžu být na dvou místech zároveň!

Začínáme a je to moc fajn… Přípitek?! Do prkýnka, nic jsem si nenalila. Odbíhám pro štamprli Jägermeistra. Všichni si mezitím připili. Nevadí, popíjím sama. Jsem na firemním vánočním večírku! Tedy aspoň tak, jak se dá být – před monitorem, v ložnici, šaty do půl pasu, Jägermeister v ruce, pohoda 😏

Půl třetí. Večírek v plném proudu. Otvírám druhý počítač a přes Teams se připojuji na přednášku z ekonomiky. To je super! Můžu být na dvou místech zároveň! Ekonomika, zatím jen takový úvod, fajn, můžu se soustředit na vánoční anketu na večírku. Paráda. Jsou tři. Večírek končí. Byla jsem tam! Tak a teď do večera už jen ekonomika. Nádech, výdech… Pohoda.

Takto to chci?

Mám chvíli na zamyšlení, opravdu to bylo super? Pohoda? Komedie? Tragikomedie? Takto to chci? Naštěstí takto nevypadá můj obvyklý den, ale přiměl mě se nad tím zamyslet…

V této koronové době nám odpadla spousta přirozených limitů, omezení (i když jiné zase přibyly). Skáčeme z role do role během vteřiny. Za normálních okolností bych na vánoční večírek prostě nešla, i kdybych chtěla – nemůžu, nestihnu, nejde to. Ale tyto limity padly. Stíhám. Jasně, pošli pozvánku, můžu.

Na důležitosti tak získávají naše vnitřní limity – sebelimitace. Vždyť přece to, že můžu, ještě neznamená, že musím. Ano, mohla bych. Ale nechci. Nechci být všude a přitom nikde pořádně, jenom proto, že můžu.

Teď bych mohla ještě dopsat tento článek. Jsem doma, dítě spí, druhé je ve školce. Ale už mi končí pracovní doba a já jdu odpočívat. A tak to chci, protože můžu.